Hledat
Filtry
Zavřít
RSS

Blog

Výlet parní mašinkou - Kolínská řepařská drážka

                Je jedenáct hodin a já opět vymýšlím, kam dnes s rodinou vyrazíme. Vařím oběd a mezi vařením odskakuji k notebooku a hledám místo, kde by se dětem i nám líbilo. Po chvilce hledání je rozhodnuto. Dnes zvítězila Kolínská řepařská drážka. Je to parní lokomotiva, která jezdí po úzkorozchodné trati, která dříve sloužila pro pro dopravu cukrové řepy do cukrovaru. Prohlížím si jízdní řády a plánuji cestu. Je hotovo, vše naplánováno, zavírám notebook a honem jdu dát dětem a manželovi oběd. Po obědě se oblékáme a já sděluji dětem, že jedeme na výlet. Moje osmiletá dcerka se ptá, kam pojedeme. Neotálím a vědoma si jejího neustálého strachu z výstupu na Sněžku odpovídám: jedeme na Sněžku. Její výraz v očích mluvil za vše a po chvilce váhání mi říká  : mami já nikam nejedu. Směji se říkám, jedeš beruško nemá tě kdo hlídat. Různě ještě vymýšlí kdo by ji dnes mohl pohlídat a ke komu by na odpoledne chtěla jít, ale nakonec nasedá do auta smířená s výtupem na Sněžku.Nástupiště Sendražice

                Nasedáme do auta a já hledám v navigaci kudy pojedeme. Manžel sedí vedle mě a po chvilce hledání, kdy navigace odmítá najít hledaný cíl říká: mohla by jsi už jet. odpovídám ano mohla jen nevím kam. Smích. Dotčena startuji auto a odjíždím od domu. Hlásím že tedy jedu, ale nevím kam. Smích. Manžel mi vzděluje, že mu bylo horko a chtěl jet a já jsem ho štvala s tím, že hledám něco v navigaci. Jsem dotčená ještě víc a v duchu si říkám, že to je opravdu paráda. Tak já tu hledám kam pojedeme a kudy a nakonec jsem ještě špatná, protože nejedu hned když je panáčkovi horko. Smích. Po chvilce napětí opadá a my se téhle naší příhodě oba smějeme a vyprávíme si jak to kdo myslel. Není to až tak neobvyklé, ale to vy určitě všichni moc dobře znáte. 

                Po pár chvilkách povídání najíždíme na silnici směr Kolín. Hurá teď už pořád rovně a jsme tam. Přijíždíme do Kolína a prohlížíme a konstatujeme, že je to pěkné město v blízkosti Prahy. Jedeme a pod ukazatelem vidím i ceduli Kolínská řepařská drážka. Jedeme správně. Přijíždíme k cíli a z dálky to vypadá, že se tu dnes asi nic neděje. Po chvilce si už všímám rodin s dětmi a také zaparkovaných vozů. Odbočuji vpravo a parkuji.

           Vigvam     Vystupujeme z auta a jsme nadšeni. Moc se nám tu líbí. Je tu dětské hřiště a trampolína, aby si děti po dobu čekání na mašinku měli kde hrát což velice oceňujeme. Jdeme po schodech nahoru na nádraží odkud bude vyrážet naše parní mašinka. Je zde mnoho rodičů s dětmi a my zjišťujeme, že jsme tu právě včas. Mašinka jede za deset minut.  Jdeme koupit jízdenky v tom při vstupu dovnitř se děti rozbíhají a já koukám je tu elektrická mašinka co jezí dokola. Náš malý je nadšen a nahlas volá: mamí mašina. Prohlížíme si mašinku a také různé dárkové předměty co se zde dají zakoupit. Tatínek mezitím vystál frontu na jízdenky a jdeme ven podívat se co zde ještě mají. Když vycházíme slyšíme jak v dáli houká mašinka. Stojíme a děti s úžasem v očích sledují příjezd parní lokomotivy. Je zde mimo jiné občerstvení, ale to už jako rodiče nemáme nárok a nastupujeme i s dětmi do vagónku. Usadíme se a koukáme na lokomotivu jak přejíždí doplnit vodu. Po chvilce lokomotiva dojíždí k vagónkům a strojvedoucí ji připojuje. V rozhlasu s ozývá hlas paní, která nám oznamuje, že na konci na nás čeká vláček, který nás odvezeme do Vigvamu. Sice vůbec netušíme co a kde to je, ale těšíme se. Smích. 

                    V tom lokomotiva zahouká a odjíždíme, děti mávají jsou nadšené a my také. Pára je všude kolem nás a já koukám na svého malého synka, který je tak okouzlen jízdou, že ani nedýchá. Má úžas a nadšení v očích a já jsem spokojená, protože jsem vybrala správný výlet pro nás. Opět se ještě chvilku kochám pohledy na moji rodinu a je mi skvěle. Mašinka si odfukuje, občas zahouká a my sledujeme oklní krajinu. Míjíme různá stanoviště o kterých jsem četla před výletem. Psalo se tam, že jízdu můžete přerušit na jakémkoli stanovišti a projít se polabkou krajinou podél tratě, kde je také naučná stezka. Nikdo a ani my tuto možnost nevyužíváme a vezeme se mašinkou až na konec trasy.Želvy

     Ubytování            Vystupujeme a před námi už stojí vláček, přesně takový jako bývá v zoologických zahradách. Zjišťujeme kam nás to vlastně tento vláček zaveze. Rozhodujeme se mezi procházkou a pokračováním dalším vláčkem. Nakonec je rozhodnutí jasné, protože děti rozhodli za nás. Jede se dál. Po chvilce nastupujeme do vláčku  a jedeme. Vláček se prodárá místní uzoučkou cestou a otáčí se s námi na poli. Keře a větvě stromů drhnou a skřípějí a skla a boky vláčku až nám to trochu s dětmi nahání strach. Jedeme míjíme různé domy, jedeme lesem a mezi poli až konečně se dostáváme na místní komunikaci. Po chvilce jízdy vidíme v dáli vagóny a také jakoby obrovitánské tee- pee  a usuzujeme, že už bude na místě. 

                Vjíždíme do areálu Vigvamu, vláček zastavuje a všichni honem vystupují z vláčku ven. Děti se předhánějí a strkají, každý chce být venku první. Prohlížíme si výběhy s koňmi a také ohradu kde jsou kozy, slepičky ale také poník. Jdeme k restauraci kde chodí piráti a je tu spousta děti a lidí. V zápětí zjišťujeme, že se zde dnes koná svatba a tak mimo jiné obdivujeme nevěstu a ženicha. Po levé straně retaurace je dětské hřiště  a hned za ním snad největší místní lákadlo a tím jsou suchozemské želvy. Jsou v nízké betonové ohrádce a děti mezi nimi běhají a hladí si je.  Trháme pampeliškové listy a přinášíme je s dětmi želvičkám. Ty nepohradají a okamžitě se do nabízeného jídla s chutí pouštějí. Kousek od nás je také stánek s venkovni místní nabídkou jídla. Mají zde na výběr od polévek přes řízek s hranolkami až po nějaké bašty, ale co mě a děti zaujalo na první pohled je točená zmrzlina. Mají vanilkovou, čokoládovou nebo míchanou. Všichni si dáváme míchanou a odcházíme si sednout k želvičkám na lavičku. Sedíme na lavičkách spokojeně lížeme zmrzlinu a pozorujeme želvičky. Trochu se mi nelíbí, jak děti  pobíhají mezi želvami je neustále hladí, zvedají a ruší jejich klidný život. V tom přichází chlapec a začně želvu silně plácat po krunýři. Nikdo nic neříká, ale mě to nedá a jdu chlapce usměrnit. Vysvětluji mu, že tohle nemůže dělat, protože by želvičce ublížil. Spokojena, že jsem ubránila zvířátko usedám zpět na lavičku.  V tom ovšem ten samý chlapec bere želvu do ruky a vhazuje ji do jezírka, které mají želvy ve výběhu. Ihned se zvedám a vyndavám želvu z vody. Následně se chlapce ptám zda je normální a jestli to co dělá mu přijde v pořádku. Také mu nabízím možost, že ho mohu vhodit do jezírka také a ptám se zda se mu to bude líbit. Chlapec jen kouká a odchází k jiné želvě. Já jsem roztrpčena chováním chlapce a vyprávím manželovi co se přihodilo. V ten moment přichází matka chlapce a tak jí  vzděluji činy jejího syna. Matka chlapce napomíná a odvádího od želv pryč. Po chvilce se jdeme projít areálem prozkoumat co se zde ještě  nachází. Obcházíme areál když v tom vidíme ony vagóny co jsme viděli z dálky už při našem příjezdu vláčkem. Přicházíme blíž a zjišťujeme, že to jsou vagóny v kterých se můžete ubytovat. Jsme udiveni a zároveň velice nadšeni nápadem takového ubytování. Děti pobíhají mezi vagóny a jsou spokojené. Já s manželem řešíme otázku toho, jak se takové vagóny dají přestěhovat někam kde nejsou koleje, ale také čím se vlastně dá takový vagón přepravit. Odcházíme zpět k želvičkám a také na hriště s dětmi . Mají to tu pěkné a ceny jídla jsou přiměřené. děti si hrají a my si užíváme pár chvil spolu dívajíc se na naše ratolesti. V tom startuje vláček a budeme odíždět zpět k parní mašince. Butánovlak

                 Nastupujeme do vláčku tentokráte dopředu, aby jsme lépe viděli na mašinku ci nás táhne. Děti už jsou unavenější a tak starší děti sedí a jsou hodné zato malé děti pláčí a vztekají se a náš malý syn není vyjímkou. Neustále si přesedá na jiné sedadla a vymýšlí jakou neplechu by kde mohl udělat. Nakonec se mi ho podaří přemluvit a nalákat na sušenky, usedá na můj klín a společně koukáme z okýnka co se venku děje. Obdivujeme stromy, domy ale také koně co se zde pase a mnoho dalšího. Naštěstí už jsme v cíli a vystupujeme. Zde čekáme na parní mašinku, která v zápětí přijíždí. Nastupupujeme, samozřejmě dopředu a usedáme si na sedala ve vagónku. Malý je hodný a tak jsem ráda, že nebude dělat scénky, které má schované ve svém repertuálu. Dcra kouká na krajinu okolo nás a najednou říká: hele mami já mám hlas jako by jsem byla ve vesmíru. Smích. Směji se a ptám se kde jsi teď? Chvilku přemýšlí a říká: a jo ale je takovej vesmírnej. Smích. Cesta zpět mi připadá mnohem kratší a tak po chvilce jízdy jsme zpět na nádraží a vystupujeme. Loučíme se s mašinkou, máváme jí a je nám líto, že nemáme takovou atrakci blíže našeho domova. Zde náš výlet polabskou krajinou končí a my nasedáme do auta a odjíždíme domů.

Lesní školky aneb proč dát naše děti právě sem

Nepěstujme si "skleníkové děti" aneb můj pohled na dnešní svět život dětí mezi panely

                Některé děti v dnešní době pomalu ani neví, jak vypadá les. Je to velice smutné. Mnoho dětí které potkávám na sídlištích, nebo v centru Prahy opravdu tráví většinu času zavřené doma - nebo ve školkách a chodí na procházky opět mezi dlážděné chodníky velkoměst - v lepším případě do parku. Dětská hřiště, které striktně odpovídají normám EU. Nevím zda tohle je opravdu správně? Neměly by naše děti více vyrůstat v přírodě a soužít s ní?
 

Definice lesní mateřské školy
„Les je jako jedno velké hřiště a příroda jako moudrá učitelka – trpělivá, přívětivá i nesmlouvavá.“

Lesní školka Perníček

     
          A proto právě lesní školky. Vždyť přeci les je pro nás přirozeným místem a to jak k relaxaci, tak ke hrám. Sám o sobě je  jedno velké hřiště kde naleznou děti vše co potřebují. Děti si zde mohou hrát a nepotřebují žádné drahé hračky. Vždyť kreslit si nebo jen tak běhat s klacíkem, je přece úžasná záležitost. Nebo použít kamínky jako hudební nástroj, tak stejně můžeme zkusit jak zní různé druhy dřeva. Můžeme poslouchat zpěv ptáků a napodobovat je. V lese dále žije mnoho živočichů, které mohou děti v rámci pobytu v lesní školce pozorovat. Sama si pamatuji, jak jsem jako malá holka ráda běhala kalužemi a bláto byla moje nejlepší hra. Sjet po zadku z kopce - obyčejné věci, které mnoho dnešních dětí ani nezná. Mimo jiné, přeci pobyt venku, je přirozená věc a tak nevidím jediný důvod, proč ho svému dítěti nedopřát. Taková otázka : Vy ráno vstanete a jdete do práce - například do kanceláře. Nešli byste raději do lesa na čerstvý vzduch ? Většina z nás odpoví rozhodně ano. Tak proč to nedopřát našim dětem.
Lesní školka Perníček v lese

                Pokud máme možnost vybrat si: zda naše děti budou chodit do školky, kde se dostanou ven jen odpoledne na hodinu a zbylý čaš budou trávit v malé herně mezi cca 25 dětmi. Nebo budou chodit do lesní školky, kde jsou na čerstvém vzduchu celý den, a to mezi max. 15 dětmi a jejich hernou bude celý les, tak moje volba je jasná.

                Děti v lese mohou mnohem lépe rozvíjet své motorické schopnosti a také lépe poznávat své hranice. V lese je nepřeberné množství míst, kde si vaše dítě může hrát a tak přirozeně rozvíjet své smysly. Není přeci přirozené aby se naše děti rozvíjely v souladu s přírodou? Jak mají naše děti chránit přírodu a jak důležitou roli v jejich životě hraje. Když místo toho, aby od malička v ní žily a byly k přírodě a soužití s ní vedeny již od kolébky. Tak jsou mezi paneláky a ve sterilním prostředí domova vychováné hlavně tak, aby se neušpinily, nezlobily. Já osobně si myslím, že právě lesní školky jsou šancí k záchraně a osvětě našich dětí, když už my jako rodiče v tomto ohledu často zklameme. Z našich dětí se stává druh ohrožený nepřirozeným způsobem života - konzumního, interiérového  a sterilního -  to mi přijde velice smutné.

Mš Perníček zahrádka

Jak říká americký publicista Richard Louv - „Kdyby se nám jako společnosti podařilo ozdravit vztah dětí k přírodě a naučit je, jak venkovního prostředí využít pro životní inspiraci i relaxaci, zásadně bychom přispěli k ozdravení světa, ve kterém žijeme“ 

                Odcizení hlavně městkých dětí od přírody je prostě smutnou realitou, které je nutno čelit. Když pominu vztah a soužití s přírodou, tak zdravotní stav dětí v ČR není nijak valný, a to i přes dobrou úroveň zdravotnické péče. Nemocí neubývá, ba možná naopak. Respirační choroby, vrozené vady, onemocnění nervového systému, alergie a další a to nehovořím o poruchách chování jako například hyperaktivita u dětí, poruchy soustředění a další. Není to náhodou způsobeno stylem života, který vedeme? Myslíte, že by naše děti byly hyperaktivními kdyby byly převážnou většinu dne venku, právě třeba v lese a pobíhaly a skákaly celý den?


                Nemalá část dětské populace nemá dostatečnou pohybovou aktivitu - přibývá obézních dětí a obezita jako taková dále způsobuje další zdravotní problémy. Z nedostatku pohybu mají také naše děti vady jako je špatné držení těla. Z mých poznatků vyplývá, že děti které navštěvují lesní školky nejsou více nemocné ba naopak. Jsou zdravější a jejich motorické schopnosti a kreativita jsou od dětí co navštěvují klasické školky na mnohem lepší úrovni. Také se lépe soustředí a nebývají roztěkané, umí si vytvořit lépe svou vlastní hru - zábavu a věnovat se jí. Neříkám tím, že děti z lesních školek nejsou nemocné, ale pokud už ano choroba se jim nevrací jako tomu bývá často u jiných dětí. Jejich imunitní systém se u nich vytváří mnohem lépe než u ostatních dětí a jsou dle mého soudu mnohem odolnější.

Mš Perníček svačinka                V některých lesních školkách také chovají různá zvířátka - o které se děti starají a jsou jim kamarády, ale také si pěstují vlastní zeleninu a ovoce. Strava v těchto školkách bývá v bio kvalitě a je zde kladem důraz na zdravou výživu celkově -  což se o klasickým MŠ říci zrovna vždy nedá. V projektech lesních školek všeobecně za mě převládají samá pozitiva a moc jim fandím a přeji mnoho úspěchů v jejich práci, kterou dělají opravdu s láskou a nadšením pro danou věc. Seznam lesních školek najdete u nás na webu v sekci alternativní školky. 

  •        Děti ve věku tří až šesti let, které jsou nejčastějšími návštěvníky lesních MŠ, najdou v přírodě to, co právě potřebují. Energií nabití ďáblíci přeskakují překážky, běhají a lezou tam, kam si ještě troufnou. Kdo potřebuje chvilku klidu, najde si tiché místo, odkud může pozorovat ptáky ve větvích nebo pilné mravence.Pedagogové připravují program, který přirozeně navazuje na roční období a místo, které se pro daný den stává učebnou pod širým nebem. Pomůckami jsou často přírodniny – klacík jako tužka na kreslení v písku, kamínky jako hudební nástroj nebo počitadlo. Děti mohou poznávat všemi smysly – jak voní letní louka, jak zní různé druhy dřeva. A společně s učiteli přemýšlí a pozorují, pro koho má luční kvítí a plody lesa význam, poznávají vlastní hranice a rozvíjejí přátelství ve hrách, které mají v lese nekonečně mnoho podob. Neznamená to však, že děti z lesní MŠ nepoznají „výdobytky civilizace,“ naopak. V zimě si děti uvědomí krásu teplého domova, po celý rok cestují veřejnou dopravou za různými návštěvami a účastní se kulturních a jiných společenských událostí ve svém okolí. Lesní mateřská škola také vytváří různé slavnosti a jarmarky pro veřejnost.Zásadou v lesních MŠ je menší počet dětí na pedagoga než je tomu v klasických MŠ. Optimální počet je patnáct až dvacet dětí doprovázených vždy nejméně dvěma dospělými.

Cíle lesní mateřské školky obecně (podle Terezy Vošahlíkové):
 

  •  rozvíjet motoriku prostřednictvím rozmanitých podnětů a možností k pobytu v přírodě
  • prožít rytmus změn ročních období a přírodních jevů
  • podpořit smyslové vnímání přímou zkušeností
  • učit se celostně, tzn. všemi rovinami vnímání
  • zažít rostliny a živočichy v jejich původním životním prostředí
  • naslouchat a pomoci druhému- prožít ticho a naučit se být citlivější k mluvenému slovu
  • poznat hodnoty přírodního společenství a hodnoty lidské společnosti

Fotografie jsou z lesní mateřské školky Perníček v Pardubicích a té tímto velice děkujeme.

Výlet na zříceninu hradu Zlenice - Hláska

Zřícenina hradu Zlenice - (Hláska)                                                             

(22.8.2013 - čtvrtek)

                Je po obědě a já opět přemýšlím co dnes budeme podnikat. Zda s dětmi jen půjdeme někam na hřiště a nebo se přeci jen vydáme na nějaký ten výlet. Zasedám k notebooku a koukám kam by jsme mohli vyrazit. Nechce se mi jet někam hodně daleko a tak prohlížím cíle do 30 km od domova. Po chvilce hledání nacházím zříceninu gotického hradu Zlonice zvaného Hláska. Hlásku určitě znáte z obrázků Josefa Lady. Prohlížím okolí a je rozhodnuto. Příroda v Posázaví cílem bude zřícenina a pak procházka místními lesy a nebude samozřejmě chybět ani geocaching. Jdu udělat svačiny sebou - dnes bageta namazaná se sýrem rajčátka, salát. K tomu sebou přibaluji fidorky, pro každého jednu a banány. Už jen pití a je to. Bereme dnes dalšího člena naší rodiny a tou je naše pětiletá fenka pitbullteriérka jménem Trinity, přezdívaná pásovec :-) Nastupujeme do auta a vyrážíme.

                Najíždíme na dálnici směr Brno a jede se. Po pár desítkách minut přijíždíme do cíle. Tedy mysleli jsme si, že jsme v cíli. Vystupujeme u penzionu Kormorán a zjišťujeme trasu naší dnešní výpravy. Po chvilce zjišťujeme, že jsme na druhé straně řeky, ale jak jsem již předem zjišťovala, měl by tu být převozník. Jdeme k řece a jak koukáme tak koukáme převozník nikde. No nic vracíme se k autu nasedáme a objíždíme řeku. Zastavujeme ve vesničce Čtyřkoly, pakrkujeme a hurá jdeme konečně směr Hláska. Na zříceninu se také dostanete pokud nepojedete autem z Hvězdonic z vlakového nádraží je to cca 4km po červené turistické značce a nebo také z vlakového nádraží v Čerčanech.

            Kormorán    Jdeme přes osadu Javorník až přicházíme k řece. Jdeme dál podle řeky až přicházíme k Senohrabské plovárně, přesně na místo na které jsme koukali předtím z druhé strany řeky od Kormorána. Zaparkovat autem se asi dá až tady, ale my jsme auto nechávali ve vesničce jak jsem již zmiňovala. Také je zde Baštírna ve které mají celkem slušný výběr jídel a pití za rozumné ceny. Co nás velmi mile překvapilo bylo WC, které bylo čisťounké a také je zde toaleta pro invalidy. My ale pokračujeme dál v cestě na cíl naší cesty, který se nachází už kousíček před námi. Potkáváme tabuli turistické stezky a s dětmi čteme jaké ryby zde v místních vodách žijí. Stoupáme do kopečka a už vidíme zříceninu na dosah ruky. Jsme nahoře a fotografujeme. Zřícenina je ve velmi špatném stavu a hrozí zde nebezpečí padání kamenů. Všude jsou pásky a vstup je zakázán. Je zde také lavička a ohniště a tak usedáme a občerstvujeme se svačinkou. Děti jsou hodné a poslušně sedí a konzumují svačinku. Naše fenka lítá okolo a občas se snaží vyloudit nějaký ten kousek naší svačiny, což se jí po chvilce zdárně daří. 

               Hláska Díváme se telefonu kde přesně se nachází keš, kterou máme v plánu vyzvednout. Gps zaměruje a tatínek s nejstarší členkou dětské výpravy vyrážejí keš hledat. My sedíme a pokračujeme v občerstvování. Poo chvilce se zvedáme a jdeme se podívat zda se podařilo keš nalézt. Voláme na tatínka a po pár minutách je vidíme jak míří k nám. Mají spokojený výraz ve tváři a tak hned podle něj s dcerkou soudíme, že zmíněnou kešku našli. Což v zápětí potvrzují a hlásí, že v keši viděli i travelbug, ale nevzali ho. Pokračujeme v procházce a obcházíme Hlásku z druhé strany a jdeme z kopce dolů k potoku Mnichovka. Odbočujeme vpravo a jdeme lesem podle potoka. Jde se nám krásně a moc se nám tu líbí. Děti jsou spokojené, syn má v ruce klacek a šermuje s ním do všech stran. Jo prostě lesy to je naše. Jdeme dál až přicházíme do vesničky Hrušov. Jak tak jdeme okolo místních domečků po levé straně vidíme za plotem slepičky a tak se děti i naše fena honem běží podívat. Koukáme do mapy  a budeme odbočovat vpravo a dál půjdeme po modré turistické značce. Je to zde mírně do kopečka a nás synek ohlašuje, že už nechce chodit nýbrž se nosit. Nastupuji tedy jako maminka záchranářka a synka si dávám na záda do Manducy - (nosítko na malé děti). Po pravé straně vidím pěknou vilu - tuším, že se jmenovala Rita, ale nejsem si přesně jistá. Po levé straně za ploten na nás vydatně štěkají dva němečtí ovčáci. Vcházíme do lesa a vidíme postaršího pána s košíkem plných hub. V dětech i v nás to vzbuzuje touhu také nějakou houbičku najít a následně také chuť na pořádnou domácí bramborovou polévku. Syn už je odpočatý a my jsme narovině a tak půjde po svých. Děti i tatínek hledají houby a já se synem jdeme po lesní cestě. Sbíráme také maliny, které našemu malému synkovi náramně chutnají. Takhle jdeme lesem dál až zpět k zřícenině Hláska. Kde si opět sedáme na lavičky a děti se již těší na slíbenou fidorku. Sedáme na lavičku a odpočíváme. Děti mlsají svoji odměnu a jsou spokojené. Jdeme zpět do areálu Senohrabské plovárny a naše kroky jasně směřují k baštírně. Dáme si nějakou tu kofolu, kávu a taťka ochucené pivečko a nejmeší člen Jupíka. Chvilku posedíme koukáme se na hladinu řeky a pak vyrážíme zpět k autu. Po cestě potkáváme rodinu s cyklitů cyklovozíkem a malým píďátkem v něm. Zvoní na převozníka a s koly i vozíkem se nechávají převézt na druhou stranu. Takže převoz je možný i s cyklovozíkem.

          Mnichovka      Jdeme k lávce a přecházíme. Víme že u potoka má být další keš a tak se ji vydáváme hledat. Po chvilce hledání objevujeme onu skrýš - tedy máme pocit, že to byla ona - ale asi ji nekdo odcizil nebo jsme ji nenašli. Ale podle logu před námi ji nenašli také a tak se vzdáváme a jdeme dál k poslednímu cíli naší dnešní výpravy a tou je zvonička a u ní také poslední poklad. Po chvilce chůze přicházíme ke zvoničce, jak jinak než si zazvoníme pro štěstí a hledáme již zmíněnou kešku. Tentokráte naštěstí s úspěchem. My i děti jsme spokojeni s dnešním nenáročným, ale však velmi příjemným výletem a nasedáme do auta a míříme k domovu. Po příjezdu domů jsou všichni zlehka znaveni a je doma klid a ticho - krása. Usedám k notebooku a rozhoduji se, že hned napíšu tento příspěvek do blogu. 

Výlet na zámek Berchtold


Zámek Berchtold - Vidovice - Kunice

(21.8.2013 Středa)Zámek Berchtold

                Je ráno vstáváme a já přemýšlím kam by jsme dnes s dětmi mohli jet na výlet.  Po snídani usedám se šálkem mé oblíbené oříškové kávy k notebooku a pouštím se do hledání programu našeho dnešního dne. Po pár nápadech si vzpomenu, že jsem měla v plánu navštívit právě zámek Berchtold. Otevírám náš web Píďáka a do vyhledávače zadávám zámek Bechtold - je rozhodnuto. Jedeme do dětského ráje. Podle fotek spokojenost a tak ohlašuji rodině, že za chvilku budeme vyrážet právě na tento zámek. Děti se ptají co tam je a kde to je a jak už znáte z vyprávění o naší dovolené v Krkonoších, trávím několik minut popisováním toho kam jedeme. Oblékáme se, je krásně a tak to netrvá ani dlouho a nasedáme do auta. Já se ještě vracím našemu malému pro Manducu - (nosítko), protože sebou nebereme kočárek.

                Posádka připravena startujeme a odlétáme směr Vidovice. Děti jsou hodné a nejstarší dcera opět poslouchá své One direction. Po chvilce jsme na místě a parkujeme. Vcházíme do areálu zámku. Zámek je krásný, všude je čisto a milo. Vcházíme dovnitř kde hned u vchodu jsou dvě brnění, hned se fotografujeme a jdeme dál na recepci zaplatit vstupné. Náš nejmenší se předvádí, běhá a válí se po zemi. Kupujeme vstupenky jen do dětského ráje, což znamená na zahradu zámku. Jelikož máme tři děti kupujeme rodinnou vstupenku plus ještě jeden dětský vstup navíc. Vstupné zde neplatí jen děti do dvou let. Dostáváme nálepky, které je potřeba si nalepit na viditelné místo na oblečení nebo batoh a také dostáváme plánek zahrady a okolí. Nalepujeme nálepky a paní nám vysvětluje kam všude se můžeme jít podívat a vzděluje nám heslo k brance. Heslo pro dnešní den je rytíř. Heslo je z důvodu, že areál můžete libovolně opouštět a následně se vracet.

Ježibaba

     U branky zvoníme a hlásíme heslo. Vcházíme do zahrady. V dáli vidíme perníkovou chaloupku a děti se rozbíhají do všech stran. V tom Píďák zahlédne trampolínu a už ho moc věci okolo nezajímají a chce skákat. Pořád opakuje já chci skákat. Přemlouvám ho a jdeme dál. Potkáváme skřítky, kteří nemají rádi hlazení a také si prohlížíme různé miniatury, které mimochodem pro nás dospěláky jsou asi ten hlavní důvod proč na toto místo jít. Zvoníme na zvonec a jdeme dál k perníkové chaloupce. Přicházíme k ježibabě a fotíme se sní. Má na nose bradavici, která je středem zájmu našich dětí. Jdeme dál obdivujeme veškeré miniatury, děti prohlíží hmyzí strom a další. Jdeme a vidíme, že se zde nachází také peklo. Jak se přibližujeme, dětem se dovnitř moc nechce. Všímám si váhy před vstupem do pekla a všechny děti dávám na váhu. Jdeme dovnitř všude tma a děti se trošku bojí. Nakonec je strach překonán a vidíme čerty, ale  nás malý se bojí stále. Odcházíme a jdeme na slíbenou trampolínu, splnit přání nejmenšího člena posádky. Nadšeně běží a sundavá si botičky. Zatím co děti skáčou, my odpočíváme na lavičce.

                Je doskákáno a děti se ptají na minizoo, která je zakreslena v plánku. Odpovídáme, že tam půjdeme, ale že ta je právě na konci naučné stezky a tak vyrážíme. Jdeme směrem k recepci tenisových kurtů kde se nachází start naučné dětské stezky.  Míjíme různá stanoviště a čteme na stanovištích informace, které  jsou k užitku jak nám tak i dětem. Plníme také různé úkoly. Stezka má několik stanovišť a měří cca 1200m. Zvládá ji i nejmenší člen výpravy. Na některých stanovištích jsou prvky po kterých děti mohou lézt a podobně. Přicházíme k minizoo a děti obdivují holubi a hladí si kozy. Na tomto místě jsou také vystaveny věci jako srotovač ovsa, třídička nebo třeba koňské saně a další zajímavé věci. Vše má popisky a tak dětem ukazujeme, které věci jsou na co. Jdeme dál a přicházíme zpět na zámeckou zahradu. Zvoníme na zvonek.

Ozve se heslo: Manžel odpovídá a schválně říká heslo špatně BRNĚNÍ. Paní odpovídá ano. Smích. Smějeme se a děti jdou ještě poskakovat na trampolíně a my dospěláci se usazujeme do houpačky a odpočíváme a užíváme vteřin bez otázek, breku a jekotu našich nejmilovanějších dětiček. Je zde restaurace se zahrádkou, kde si můžete dát třeba jen kávu ale také se naobědvat. My tentokráte tuto možnost nevyužíváme a raději relaxujeme v houpačce. Děti už zlobí a přestává je to tu bavit a tak odcházíme na parkoviště. Nasedáme do auta a odjíždíme. Bylo to celkem fajn dopoledne. 


Pobyt v Krkonoších na Benecku - Relax hotel Bára


Den první - Příjezd do hotelu a výšlap na rozhlednu Žalý 

(17.8.2013 Sobota)

     Je sobota ráno vstáváme a já začínám dobalovat vše potřebné k našemu odjezdu. Zabaleno a v tom naše nejstarší členka dětského osazenstva schází schody dolů a táhne jakýsi batoh plný věcí. Kontroluji obsah tohoto zavazadla a vyndavám z něj různé pro ní nezbytnosti, které má v plánu sebou přepravovat. V jedenáct hodin je vše hotovo a dáváme věci do auta. Chystáme se k odjezdu. Uf a je to - teď už jen děti do auta a můžeme vyrazit.

     Nadšeni, že nás čeká krásný víkend v Krkonoších odjíždíme z domova směr Benecko. Spokojeni přejíždíme Prahou a najíždíme na dálnici. Děti se různě škádlí, křičí dohadují se a neustále se ptají na věci ohledně pobytu a výletů v okolí o kterých já ani můj manžel  nemáme  ještě ani tušení. Míjíme Mladou Boleslav a nastává otázka hladu posádky. Za Mladou Boleslaví je přeci takové to letadlo, kde mají nějaké jídlo. Tak a je vyřešeno - naše první zastávka je právě u tohoto letadla.

    Tadlo Vystupujeme z auta a nadšeni míříme k letadlu. Starší děti si dávají burgery a hranolky a náš prcek si dá polévku - vývar s knedlíčky. Stojíme frontu, nadiktujeme co vše si dáme a usedáme. Sedíme na lavicích, je krásné počasí a děti jsou z letadla nadšené. Řešíme otázku zda se dovnitř letadla smí či ne. V tom se ozve hlas  paní z místního stánku která  volá, že naše jídlo je již připravené. Starší děti a manžel jdou pro jídlo. Náš malý je neustále nadšen přítomností letadla a tanku, který stojí přes silnici od stánku. Všichni usedají a začínají jíst. Ochutnávám polévku trošku se strachem zda ji malému podotýkám 2,5 roku budu moci dát. Starší dcery už si užívají a plácají si tuny tatarky na hranolky a zakousávají se do burgerů. Jsou nadšené tato strava jim běžně není povolena. Já jsem velice překvapena chutí polévky, je totiž jako od maminky. Dávám ihned ochutnat manželovi a ten lituje, že si ji nedal také. Krmím malého a polévka mu velice chutná.

     Fajn naše výprava začíná fantasticky. Všichni jsou nadšeni slunce svítí a jídlo také dobré. Kochám se spokojenými tvářemi mojí milované rodiny a v tom se ozve manžel a říká: Ta polévka je úžasná jdu si jí také objednat. Usmívám se a říkám to víš že ano běž. Holky mezitím dojedly své "úchvatné" jídlo a brousí si zuby na zmrzlinku, kterou prodávají z druhé strany stánku. Manžel dojídá polévku a tak se zvedáme a míříme ke zmrzlině. Manžel s děvčaty stojí frontu na točenou zmrzlinu - mají vanilkovou, pistáciovou, mango a nebo míchanou. Já s malým přecházím silnici a jdeme se podívat na motorky, kterých tu parkuje v tento moment spousty a hlavně na ten neodolatelný tank. Obdivujeme tank když v tom dorazí zbytek naší výpravy a zjišťujeme, že nedaleko kousek v lese se nachází keška. Hurá do lesa a jde se hledat krabička s pokladem. Po chvilce ji nacházíme, zalogujeme se a jde se zpět. Teď kam jinam než do letadla. Po pár schodech otevíráme dveře letadla a zjišťujeme, že zde najdeme toalety a také prodejnu s různými hračkami a drobnostmi. Také je možnost nahlídnout do cocpitu letadla. Náš malý vidí pistolku na kapslíky a má z ní obrovskou radost, protože to je věc kterou si již dlouho dobu přál, ale já jsem statečně odolávala koupi zbraně, byť ve formě hračky, ale jeho nadšený výraz v kombinaci se spokojeností začátku naší výpravy mě udolává a já podléhám jeho touze a pistolku kupujeme. Malý je nadšen pobíhá a směje se. Má úpřimnou radost a já nakonec s ním a už mi najednou tolik nevadí, že máme doma pistolku. Prohlížíme letadlo a už hurá do auta směr hory. Po cestě k autu chlapci vysvětluji, že nesmí mířit na lidi a mám trošku pocit provinění, že jsem tento druh hračky zakoupila. Ale jeho spokojenost překonává všechny mé chmury a já jsem vděčná bohu, že můžeme být takhle spolu a šťastní.

     Odjíždíme máváme jak náš malý říká "tadlu" a hurá na cestu. Už se moc těšíme. Cesta je dlouhá a dětská posádka pomalu usíná, starší mají sluchátka na uších je klid a pomalu se blížíme. Jedeme tu najednou vidíme trabanta umístěného nad plotem má oči, zuby, ale co hlavně žlutou barvu. Zastavujeme a fotíme ho. Jelikož jsme fandové trabantů co jeli napříč Afrikou nemůžeme tohle nevyfotit. V jedné ze zatáček se nejstarší dcera ozve a říká : hele co jsou ty švýcarské stoly nebo co to je? Smích. Říkám to nejsou sice švýcarské nýbrž švédské stoly a popisuji jak to vypadá. Na její tváři se s každým kouskem jídla na stole zvětšuje úsměv a v momentě kdy říkám, že si vlastně chodí a nabírá si jídlo jaké chce v a v jakém množství chce - stejně jako to bylo když jsme byli v Egyptě tak v ten moment hlasitě zařve ”hustý”. Smích. A strašně už se těší na snídani a ještě několik minut věnuje debatě o jídle a snídaních, které ji čekají.

    Jedeme dál a projíždíme vesničkou,která se jmenuje Tatobiti. Smějeme se - asi nějaká IT vesnice. Naše nejstarší členka dětského osazenstva na chvilku přestala poslouchat své oblíbené One directione a ptá se jak je to ještě daleko. Tatínek ani na chvilku neváhá a hlásí nevím asi ještě 600 km s naprosto vážným výrazem ve tváři. Dcera na něj kouká, má vytřeštěné oči a hlásí FURT. Smích. Já i manžel máme záchvat smíchu a říkáme jasně furt 600km. Pořád pryč. Furt 600km už od Prahy je to jedno kde jsme je to prostě furt 600km. Smějeme se jako šílení a do toho dcera koumá jak jinak formulovat své furt. Po pár minutách říká jako to je daleko ne? Smích. To jsme mohli jet rovnou do Itálie. Kde to až je? Manžel neváhá a hlásí, že je to kousek od Severního pólu. To už dcera poznala, že to je asi legrace a se slovy no to určitě si nasazuje sluchátka a vymílá si mozek čím jiným než svým oblíbeným One Direction.

     Projíždíme různé serpentiny a nezadržitelně se blížíme k cíli. Jsme v Benecku teď jen najít kde ten náš hotýlek přesně je. Jsme tu, podle cedulek jsme našli hotel bez problémů a přijíždíme na parkoviště. Check-in máme v 15h. Koukám na hodinky a je přesně tak pět minut po třetí hodině. Chválím sama sebe jak jsem úžasná, to nikdo jiný neudělá a tak se nestydím se pořádně pochválit. Smích. 

     Vystupujeme z auta, děti pobíhají po parkovišti a my si hned fotíme vchod hotelu Bára,  ale hlavně se kocháme přírodou a místním čerstvým vzduchem. Vcházíme do hotelu po pravé straně je hned recepce kde hlásíme náš příjezd. Moc milý pan recepční nám vše vysvětluje od toho jaké máme číslo pokoje a také ve kterém patře se nachází a další a další informace. Předáváme občanské průkazy k opsání údajů o nás, bereme si klíče a jdeme pro kufry do auta. Snažíme se vše vzít najednou, jelikož máme pokoj číslo 16 a ten se nachází v druhém patře. Víte proč se líný sedřel že? Daří se a na jeden zátah jsme všichni i se všemi věcmi nahoře.

Hotel bára

     Otevíráme dveře našeho nového víkendového domova. Máme pokoj pro 4 osoby i když je nás pět, protože náš nejmenší stejně spinká v posteli s maminkou a tatínkem to přeci ani jinak nejde. Jsou zde dvě místnosti, vepředu jedna s manželskou postelí skříní, stolkem a televizí. Vše je laděno do oranžové na stole je kytička ve vázičce, ale co nejde přehlédnout je dokonalý výhled z okna. Jdu hned k oknu otevírám ho a kochám se zdejší krajinou. V druhém pokoji je palanda pro děti sedací souprava stoleček a nechybí ani druhá skříň. Koupelna a toaleta je na pokoji. Vše je čisté jen koupelna s toaletou je malinká, ale to není důležité. Líbí se nám tu a já hned vybaluji věci z kufrů a ukládám do skříní. Chci vše udělat hned, protože chceme jít následně na výlet na rozhlednu Žalý a tak chci mít tyhle záležitosti za sebou. Vše hotovo beru foťák do ruky a honem ještě fotím fota pokojů a výhled na náš web na Píďáka.

     Hurá je to, bereme věci,pití a různé nezbytnosti a vyrážíme na výpravu na rozhlednu Žalý. Vycházíme z hotelu, recepční nám vrací občanské průkazy přeje nám hezkou cestu a připomíná nám čas večeře a možnost navštívit saunu a páru a nebo také posilovnu - služby hotelu, které máme v ceně v rámci balíčku námi zakoupeného. Jdeme k autu a vyndaváme cyklovozík pro našeho nejmladšího člena naší rodiny. Vyrážíme po asfaltové silnici a kocháme se přírodou po chvilce cesty vidíme cedulku na rozhlednu a tak odbočujeme vlevo a jdeme svižným tempem plni elánu. Míjíme různé penzionky, děti jsou nadšené a pobíhají všude okolo. Po chvilce chůze přicházíme k penzionu a  zpovzdálí od stromu na nás štěká pes. Je zde krásně vidět do údolí a tak se různě fotíme a neustále se kocháme přírodní scenérií. Konec focení a hurá jde se dál obcházíme penzion a ejhle ono to nikam nevede. Padají zde různé hlášky typu jako to je asi tedy ta rozhledna a tak zase všichni  vracíme s tím že to bude tedy ono a opětně si prohlížíme údolí.Rozhledna Žalý

     Jelikož cesta nikam dál nevede obracíme vozík s jdeme zpět. Po cestě nazpět tatínek obdivuje chudinku rozjetou žábu na silnici a v tom koukám a vidím cedulku s nápisem rozhledna. Hlásím radostnou zprávu všem a odbočujeme mírně do lesa na cestu, kterou jsme při cestě nahoru přehlédli asi kocháním se na výhled na hory v okolí. Cesta je pěkná široká a pěkně se nám jde. Děti stále pobíhají ptají se co je co a kde je jaký strom. Tatínek nezahálí a vymýšlí hru kdo pojmenuje nejvíce stromů v okolí. Naše nejstarší členka dětského osazenstva nezklamala a zaperlila. Smích. Hlásí nahlas až skoro křičí VRBA! Smích. Nikde v okolí žádná není, samozřejmě. A tak jak se jí všichni smějeme tak ona říká ne vrba, ale ten já nevím jak se to jmenuje ten no ten a pořád dokola. Jdeme dál a jmenujeme různé stromy, které vidíme. V tom najednou opět nejstarší členka dětského osazenstva zakřičí to je ten už vím ten JEŘABINA! Smích. Ano ten jeřabina smějeme se a uznáváme, že ta se zde opravdu také nachází.

     Cesta kterou jdeme začíná stoupat a náš nejmenší zasedá do svého vozítka se slovy už nemůžu. Manžel přiskakuje k vozíku a hurá jde se dál. Taťka tlačí našeho píďáka, ten je spokojen s lahvičkou pití v ruce si prozpěvuje a různě střílí svojí novou již dlouho dobu vymodlenou kapslíkovou pistolkou. Holky běhají kolem, ale jsou zde různé náznaky toho, že přeci jen ten kopec je příliš dlouhý a jak dlouho a jak daleko to ještě je. S taťkou oba ani na vteřinu nepřemýšlíme nad odpovědí a oba dvojhlasně odpovídáme s pohledem na nejstarší dceru se slovy jak daleko - no přeci FURT-  FURT pryč!Smích. Kopec je za námi a prcek vystupuje spokojen, že nemusel do takového vleklého kopečka šlapat po svých. Tatínek trochu propocen si oddechuje a holky na něj koukají jako by byl divný a prý proč jako je mu takové teplo a samé lepší a vtipné otázky padají jedna za druhou. Tatínek neotálí s odpovědí a nabízí holčičkám, že další kopec mohou tlačit vozík s bratrem a má u toho dokonalý výraz ve tváři. Holčičky tuto nabídku s pošklebujícím se úsměvem odmítají se slovy ne tatí děkuji to nemusí být. Jdeme malý běhá máchá pistolkou je nadšen místními lesy a my debatujeme o tom co budeme dělat když narazíme na divočáka nebo na medvěda. Odpovědi jsou různé od útěku přes lezení na strom až po ochočení si divočáka a praštění ho kapslíkovou pistolkou do hlavy.

    Dostáváme se na rozcestí a malý hlásí potřebu čůrat na stromeček. A tak najdeme vhodné místečko a po vykonání potřeby odbočujeme vlevo do mírného kopečka, kde ve třetině náš chlapec hlásí jestli už pojedeme taky autem. Míjející starší dvojice turistů s úsměvem ve tváří komentují slova našeho synka se slovy mami autem je to přeci jen nejlepší. Opětujeme úsměv a prcek opětně nasedá do vozíku a tatínek tlačí do kopečka. Nabízí dcerám možnost tlačit bratra, ale nikdo o ni nestojí a tak se tedy nabízím já. Manžel se na mě s úsměvem podívá a kroutí hlavou, že pomoci samozřejmě nechce, ale že když se holčičky smály, tak jim musel tuto šanci nabídnout. V tom už vidíme hloučky cyklistů a turistů a také onu zmíněnou rozhlednu Žalý náš cíl cesty. Tatínek hned hlásí, že je tu hospůdka a že si dá pivečko. Opovržlivě se podívám a říkám, že snad nejdříve půjdeme na tu rozhlednu. Řešíme jak to uděláme kdo bude dole hlídat vozík a ta dále, ale nakonec se rozhodujeme, že půjdeme nahoru všichni a vozík necháme u kol, kterých zde je zaparkováno plno.

     Kupujeme vstupenky a turistickou známku a také pohled, který pošleme prababičce ta totiž nemá Facebook a samozřejmě celou cestu i teď fotíme co se dá. Jdeme po chodech nahoru na schodišti si všímáme nějakého opeřence a usuzujeme, že to asi bude sojka ta co patří Krakonošovi. Jsme nahoře a jsme uchváceni pohledem na okolí. Kocháme se fotíme a já se neustále strachuji o děti, aby se nenakláněli a hlavně ten náš nejmenší aby někam nespadl. Nejstarší členka opět nezklamala a ptá se na co se jen ptát dá. Snažíme se odpovídat, ale přiznáváme, že jsou věci které nevíme. Ona se ale ptá dál a tak tatínek neustále a vyhýbavě odpovídá a zoufale říká: tak až přijdeme domů tak se na vše podívej na internetu ať to víš, když tě to tolik zajímá. Natož ona přistoupí k ceduli kde jsou namalované hory jako pohled z rozhledny a jsou zde popsaná místa a nahlas až opět skoro křičí se ptá kde je tohle a kde je tohle a kde to je, tak jí vysvětlujeme, že to je jako pohled a jak to má před sebou namalované, že podle toho to najde. Natož ona se rozčiluje,že to je hloupost, že tohle ona ví a že to je úplně někde jinde a že to nemůže být odsud vidět a tak dále. Mezitím na rozhlednu přišlo pár dalších lidí a já i manžel jsme byli červení až na zadku z toho, jak si naše dcera obhajuje nesmysl. A také z toho, že nejsme žádní přeborníci v zeměpisu. Pomalu se  rozhodujeme odejít jako volbu nejmenšího zla.

     Sejdeme schody dolů a tatínek hurá běží do hospůdky pro pivečko. Děti se jdou houpat na houpačky a malý míří na pískoviště. Tatínek přichází a drží v ruce půlitr s borůvkovým pivem, které si všichni chválí a také lízátka. Podává mi pivo a jde předat dětem sladkou odměnu za to jak pěkně až sem došli. Již zmíněné lidmi tolik obdivované pivo nám zase až tolik nechutná, ale je nám teplo a tak jsme za orosený mok oba vděční. Po chvilce houpání klouzání a jiných radovánek dopíjíme pivo a rozhodujeme se jít směrem zpět aby jsme stihli večeři. Všechny děti souhlasí a odcházíme. Po cestě zpět jsou již děti klidnější a tak si povídáme a vymýšlíme různé hry a také jsme se zastavili na chvilku na borůvečky. Nejroztomilejší u sbírání borůvek byl náš 2,5 letý synek, který byl přímo nadšen. Borůvky sám v lese sbíral poprvé a moc ho to bavilo. Tatínek mu pak donesl plnou hrst a on s takovou chutí, radostí a štěstím v očích  jedl o sto šest. Všichni obarveni na fialovo vyrážíme dál směrem k hotelu Bára. Tak uprostřed cesty vidíme lavičku, která byla směrem tam obsazena a s radostí usedáme, odpočíváme a občerstvujeme se. Ukazujeme si kdo má víc fialový jazyk a kocháme se opět vyhlídkou. Je dost hodin a tak se zvedáme. A jdeme už bez přestávek zpět. Náš malý se místy veze místy běhá a je spokojen. Ten táhlý kopec, který jsme při cestě tam někteří z nás proklínali teď vítáme s úsměvem na tváři. Prcek nadšen běhá jako šílený a jak jsme všichni předpokládali a neustále ho napomínali ať je opatrný tak samozřejmě padá. Naštěstí nic vážného jen malinká odřenina foukáme a pusinkujeme bebíčko a já hladíc synka po hlavičce a utěšujíc ho beru do náruče a pokračujeme dál. Po chvilce chlapec už na bebíčko zapomíná a pokračuje s námi po svých. Přicházíme na rovinku a cesta pro běžkaře vpravo se nám zdá lepší. A hlavně si myslíme, že by to mohla být zkratka a tak volíme tuto cestu. Jdeme lesem cesta je krásná. Je zde ticho nikde ani živáčka. Moc se nám tu líbí a modlíme se, aby naše představa zkratky byla správná a nemuseli jsme se vracet. Po nějaké chvilce chůze zjišťujeme, že jsme zkratku zvolili správně a dostáváme se na asfaltovou sinici vedoucí k našemu hotelu. Po pár metrech jsme u hotelu. Jdeme k autu nakládáme vozík do auta.Píďák borůvky

     Jdeme na pokoj. Zde se ze sebe snažíme udělat lidi a chystáme se na večeři. Jdeme dolů, večeře se již podávají a tak zasedáme k našemu stolu číslo 16. Po chvilce přichází číšník ptá se co si dáme k pití. Je velice milý a usměvavý. Dětem výběr trvá nemohou si vybrat jaký druh džusíku si dají a nakonec volí horkou čokoládu. Mají bílou a tak jsou nadšené. Obsluhující personál má podotýkám svatozář na hlavě, dětí je zde požehnaně projíždí se na různých odrážedlech, křičí, vískají pláčou a skáčou, smějí se no prostě jak v mateřské školce. Po chvilce nám přinášejí objednané pití a také polévku s úsměvem na tváři a přáním dobré chuti odchází a my se pouštíme do jídla. Polévka dnes je vývar s knedlíčky. Polévka  je moc dobrá, ale já se směji a říkám, že dnes mají otec a syn den knedlíčkových polévek. Všichni polévku snědí rychlostí blesku přeci jen čerstvý vzduch a výšlap  dělá své a všem chutná jen co je  pravda. Přinášejí nám druhý chod tím jsou bramboráčky s kuřecím masem a salátem. I druhé jídlo mizí velice rychle a nikdo nenechává žádné zbytky. A již je čas posledního chodu večeře a tou je vodní meloun. I ten je přivítán a sněden.

    Náš nejmenší odchází do herničky kde se nachází klouzačka, ale také krásná dřevěná kuchyňka a nebo také malá dětská horolezecká stěna. Starší dcery využívají okamžitě službu free wifi berou do rukou Ipady a hurá na net. Já a manžel odcházíme na terasu. Já si dávám kávu a manžel ještě jedno orosené pivečko. Sedíme na terase a je nám skvěle. Moc se nám tu líbí, všichni jsou tu moc milí a ochotní a ta krajina okolo no prostě ráj. Ještě chvilku posedíme a popovídáme si. Děti si mezitím zkouší zahrát kuželky a minigolf a také otestovali prolézačku a pískoviště a už jsou u nás s otázkami jestli půjdeme do sauny a do bazénu. Odpovídáme, že možná zítra jelikož je hodně hodin a my máme v plánu zítra výlet a je potřeba se pořádně vyspinkat, aby jsme byli dostatečně odpočatí. Strašíme děti výstupem na Sněžku nebo 30 km tůrou a odcházíme na pokoj. Děti si naskákají do postelí a vůbec nevypadají, že by se jim chtělo spát. Já se jdu zatím vysprchovat s nejmenším členem a tatínek hraje hru asi na mrtvolu :-) Malý si čistí zoubky a já naháním zbylé dvě treperndy také k očistě. Po chvilce se mi zdaří a všichni jsou čistí. Taťka využívá situace a také mizí do koupelny. Mezitím se ozývají rozhořčené komentáře jako například: vy jako máte televizi a my ne. Nebo - proč jako nejde internet i na pokojích. Usmívám se a odpovídám no to je právě proto, aby jsme si odpočinuli od technických vymožeností a užili si dovolenou na horách. Tatínek vychází z koupelny a ulehá k nám do pelíšku. Všichni znaveni náročnějším dnem a cestováním uleháme do postýlek. Ještě prcek se dožaduje svého večerního mlíčka a už se může ležet. Pouštím ještě televizi, ale nějak ani nic nedávají a ani se na ni vlastně nechci dívat a tak si chvilku ještě povídáme s manželem jaký to byl krásný den. Natož prcek usíná a my se také zachumláváme pod peřinu a usínáme. Noc byla všelijaká, jelikož náš malý sebou mrskal do všech světových stran. Ve spánku také běhal, střílel a smál se. Tak jsme asi  čtvrtinu noci s manželem trávili narovnáváním syna tak, aby jsme se do postele vešli i my.


Den druhý - Výlet k Pramenům Labe

(18.8.2013 Neděle)

     Je ráno 7:25 a já se budím, jsem zlámaná a nějak zvláště se mi nic nechce. Polehávám a zvažuji zda ještě nezavřu oči a nepůjdu spát, ale v tom už se synek probouzí a je rozhodnuto. Jde se vstávat! Následuje ranní očista, čistění zubů a tak dále. Vracíme se z koupelny do ložnice, manžel je již také vzhůru a naše treperendy je už z vedlejšího pokoje také slyšet. Oblékají se a vyměňují si své názory a zážitky z předešlého dne. Taková každodenní rutina. Poté se vypotácejí z pokoje a lomcují dveřmi od koupelny, kde je ovšem zrovna tatínek. Různě halekají jak se jim chce na záchod a jak už mají hlad a chtějí na snídani. Po včerejší procházce a vyhrožování několikakilometrové tůry, také padají dotazy kam to dneska jako hodláme jít a kolik kilometrů to bude. Tatínek vychází z koupelny a nastává souboj o koupelnu, vyhrává silnější, naše nejstarší členka dětského osazenstva. Spokojena, že dohad a souboj o koupelnu vyhrává vchází do koupelny a dělá ranní očistu. Po ní následně druhá dcera. Když jsou všichni převlečeni napadá mě pro někoho možná hloupá otázka: Máte vyčištěné zuby? Následuje odpověď jednohlasně ne. Smích. Nic jiného jsem ani nečekala. Když už je konečně vše v pořádku odcházíme na snídani.

    Vcházíme do restaurace kde budeme snídat. Švédské nikoli švýcarské stoly na kterých je snídaně už připraveny nabízejí mnoho pochutin. Od různých druhů sýrů a salámů, šunek přes cornflakes, džemy, vejce, jablka a mnoho dalšího. Samozřejmostí je pečivo různého druhu - chleba, rohlíčky, housky nebo toustový chléb. K pití káva, horké mléko nebo kakao, džus, čaj. Našemu nejmenšímu nabíráme čoko kuličky - bez kterých si snídani jen těžko umí představit. Zalévám je  mlékem a usazuji ho ke stolu. Sami si dáme rohlíček je krásně čerstvý a k němu nějaký ten sýr, šunku, máslo a vejce. Nesmí chybět ranní káva. Usedáme ke stolu a začínáme snídat. Slečny si nandavají různé druhy cornflakes a musli s mlékem a také usedají s námi ke stolu. Malého musím neustále přemlouvat, aby mi neutekl si hrát do herničky. Celkem se mi to daří, ale ke konci utíká.  Na odrážedle si pokaždé přijede pro další porci do pusy. Okolo nás běhá spousta dětiček, které si hrají nebo běhají. Jiné snídají pěkně u stolu. Naše cácorky opět míří ke švédským stolům a vrhají se na jídlo. Hlavně u naší nejstarší členky dětského osazenstva dostáváme s manželem ve stejný moment pocit, že by jsme ji měli krotit. Přinesli si obě kakao a nějaké pečivo,sýr a zeleninu. Upozorňujeme tu starší tedy manžel, že by svou touhu po jídle měla ovládat a neměla by sníst vše co na stolech. Podotýkajíc, že tento švédský stůl není jen pro náš pokoj. Smích. Spokojeni, že si dcera tuto informaci vzala k srdci odcházíme na terasu si dát v klidu ranní kávu, cigaretu a upokojit absenci internetu.

    Hledáme také přesný cíl naší dnešní výpravy. Nakonec vyhrává cíl Prameny Labe a je rozhodnuto. Jen tak si sedíme a usmíváme se na sebe. Je tu krásně a my si pořád dokola uvědomujeme a obdivujeme tento fakt, který nám přináší pocit spokojenosti a blaha. Po nějakém čase přichází děti, že jsou nasnídané a kam tedy pojedeme. Odpovídáme na otázku, že jsme nakonec vybrali za cíl naší výpravy  Prameny Labe. Následuje nepřeberné množství otázek kde to je, jak je to daleko a jak dlouho tam pojedeme. Další otázky zní : co tam je?  Co tam budeme dělat? Na většinu otázek pomalu neznáme odpověď, jelikož jsme sami před pár minutami zjistili že pojedeme právě sem.

     Nemeškáme a odcházíme na pokoj se oblékat. Vybaveni telefony, foťákem, několika litry pití a bonbónky pro děti, odcházíme. Zastavujeme se ještě na recepci doplatit polopenzi za děti. Dnes je tam paní recepční a je také velice milá a přívětivá. Ráda si s námi povídá o našem výběru našeho dnešního výletu a schvaluje nám naši volbu. Ptáme se jak se na místo nejlépe dostaneme. Je nám odpovězeno, že nejlépe autem na Horní Mísečky tam nechat auto na sběrném parkovišti a pak dále autobusem nahoru na Zlaté návrší. Tam si můžeme vybrat trasu po které chceme jít a také, že je možné se vrátit jinou cestou, aby jsme nemuseli jít stejnou cestou tam i zpět. Ještě se dotazuji zda se vejdeme do autobusu s cyklovozíkem a je nám odpovězeno, že snad ano. Kočárky tam prý běžně jezdí. Přeje nám pěkný výlet a my  se loučíme, děkujeme a odcházíme k autu.

     Děti naskakují do auta a pomalu vyjíždíme. Jedeme podle navigace směrem na Horní Mísečky a povídáme si o výletě, který nás čeká. V tom navigace ukazuje směrem doleva, ale tam je ovšem zákaz vjezdu. Přímo u něj stojí pán na silnici u auta. Zastavujeme a zvažujeme  co budeme dělat. V ten okamžik už k nám jde pán stojící u auta. A ptá se kam jedeme. Vzdělujeme, že na výlet Prameny Labe a je nám odpovězeno, že jedeme špatně. Máme jet vpravo dolů z kopce a na křižovatce doprava na Mísečky. Doleva to prý nejde, protože zde jsou závody. Děkujeme a jedeme dle rady doprava z kopce dolů. Velice milý a ochotný člověk asi jsou zde milý všichni lidé. Syn usíná mladší dcera také a ta nejstarší?Jak jinak než že má narvané sluchátka v uších a opět poslouchá své oblíbené One Direction. Smích. Na očích má sluneční brýle - je to  jedna z nejdůležitějších věcí hned po telefonu a sluchátkách nebo také fotoaparátu. Přijíždíme na křižovatku a odbočujeme dle rady doprava na Horní Mísečky. Jedeme po silnici několik kilometrů lesem, potkáváme autobus a kocháme se krajinou. Po chvíli přijíždíme na ono sběrné parkoviště a zastavujeme u výběrčího poplatku. Platíme 100kč - to je parkovné na jeden den a parkujeme.

    Hurá jsme na místě a tak vystupujeme z auta. Vyndaváme věci a cyklovozík pro prcka, který ještě spinká. Přendavám ho do vozíku a vyrážíme. Rozhlížíme se okolo a hledáme zmíněný autobus, respektive autobusovou zastávku. Nikde ji nevidíme a tak volíme jistotu a jdeme se zeptat výběrčího poplatků za parkování. Ten nám ukazuje kudy máme jít. A my vyrážíme do kopce směrem na zastávku. Když jsme v kopci zjistíme, že nám autobus jede až za dvacet minut a tak nás ihned napadá jestli tu není nějaká keš. Koukáme do telefonu do aplikace geocaching a hurá jedna je tu, kousek od nás. Jde se hledat. Po chvilce tatínkova tápání a hledání se s dcerami rozhodujeme najít keš spolu. Vyrážíme do lesíka a po chvilce s úspěchem kešku nalézáme a logujeme.  Jsme nadšené jak jsme lepší než táta a jdeme zpět na autobusovou zastávku. Zde už stojí ovšem neuvěřitelné množství lidí, kteří  čekají na autobus jako my. Pokrucujeme hlavou a modlíme se, aby jsme se do autobusu vešli. Po chvilce čekání je autobus tu a k naší radosti, jedou nahoru ve stejný čas autobusy dva. Manžel s dcerami jdou k prvním dveřím autobusu zaplatit jízdné a nastoupit. Já čekám u prostředních dveří kde se nastupuje s kočárky. Hned po zaplacení jízdného manželem nám s prckem otevírá řidič dveře autobusu a nastupujeme i my. 

     Do autobusu nastoupí ještě mnoho dalších lidí a pak už konečně vyrážíme směrem vzhůru. Stoupáme nahoru a jsme moc rádi, že jsme zvolili cestu autobusem a ne pěšky. Míjíme turisty a cyklisty a obdivujeme jejich odhodlání tuto cestu nahoru absolvovat po své ose. Prohlubuje se u nás vděk za to, že máme možnost být v autobusu. Syn se nudí ve vozíku a vymýšlí co vše chce a nechce a tak ho tedy uplácím přibalenými bonbónky pro tyto situace. Ostatní ihned zareagovali a tak se všichni krmíme kyselými hady a obdobnými hnusy a spokojeně mlsáme a kocháme se krajinou. Starší dcera fotí přes sklo autobusu. Jsme nadšeni a těšíme se na na výšlap. Konečně jsme nahoře a vystupujeme. Děti pobíhají po okolí a  my směřujeme k místnímu info stánku. Na mapě volíme naši cestu. Starší dcera zjišťuje, že si nenabila fotoaparát a tudíž už nemůže fotit. Ptám se jí : Prosím-tě a proč jsi si brala foťák a nedala ho nabít? Smích. Kouká na mě jako by jsem byla marťaň a odpovídá velice nahlas: Já jsem přeci ale nevěděla, že není nabitý! Smích. Říkám no přeci, ale když si bereš foťák a chceš fotit tak se podíváš zda ho máš nabitý ne? Kouká na mě a říká hm to mě nenapadlo. Smích. Nadále mě sleduje pohledem a usmívá se.  To trvá pár minut a pak říká: No ale  já sebou nemám ani nabíječku. Smích. No co k tomu dodat že?Zlaté návrší

     Vyrážíme plni elánu a nadšení když v ten moment opětně naše nejstarší dcera začíná výlet smrští otázek. Smích. Kde je Sněžka? Otec kouká zoufale okolo sebe a hledá ji. Já už se jen směji a dělám že tu nejsem a hlavně, že k ní vůbec nepatřím! Mluví tak nahlas, že to nemohl nikdo přeslechnout. Nakonec mi to nedá a říkám tamhle je mapa tak tam jdi a podívej se. Ona jde k mapě a matlá rukama po mapě tam a zpátky. Nesmyslně krouží po mapě dlaněmi a tak nezbývá než ji napomenout. Ptám se: Co to prosím tě děláš? Je mi vysvětleno co dělá. No přeci ukazuje na mapě kde co je. A zdůrazňuje mi, že to přesně ví, protože se to učila ve škole. Smích. Využívám situace a říkám: To je fajn, že vše víš a tak prosím nematlej těma rukama po mapě. Kdyby tohle dělal každý, tak na té mapě už není nic vidět. Vyrážíme námi zvolenou cestou. Na cestě jsou takové jakoby schůdky, které ale nejsou schůdky. Jsou to kanálky pro tekoucí vodu. Cesta je celkem široká a my spokojeně jedeme s vozíkem po cestě a prohlížíme panoramata. Před námi je výhled na hřbety hor a za nimi je už Polsko. Což záhy potvrzují naše mobilní telefony smskami, které nás vítají v Polsku. V ten okamžik naše starší dcera opět jak jinak než hlasitě volá:  Jsme v Polsku to je “HUSTÝ”. Tatí jsme v Polsku to je vážně “HUSTÝ”!!!! Smích. Vysvětlujeme, že v Polsku nejsme a s úsměvem jdeme dál po červené směrem na Labskou boudu.

     Po pravé straně vidíme Labský důl a v dálce i Labskou boudu. Jdeme dál děti obdivují jaká je to výška a malý spokojeně pobíhá. Přicházíme k Pančavskému potoku, který nám kříží cestu a nastává první akrobacie s cyklovozíkem. Zvládáme v pohodě a v potoce si osvěžujeme ruce a obličej. Horské sluníčko krásně svítí a nám je fajn a jsme spokojeni jak nám to krásně vše vychází. Kousek dál jsme už u Pančavského vodopádu. Opatrně se jdeme podívat a fotografujeme. Někteří z mladých návštěvníků sedí až na okraji vodopádu a fotografují se. Nahání mi to hrůzu do očí. Jeden z přihlížejících nahlas říká: A máme tu první dnešní oběť Pančavského vodopádu. Moc vtipné mi to nepřijde, ale on se očividně baví. Omladina pak fotí další fota na kterých předstírají skoky dolů. Nic pro mě a raději pokračujeme v cestě na Labské prameny. Tohoto se účastnit opravdu nemusím.

    Jdeme dál a po chvilce dojdeme k Ambrožově vyhlídce kde zároveň i odpočíváme a občerstvujeme se. Je teplo a tak žízeň je veliká. Konečně jsme na rovině a cesta pro náš cyklovozík je mnohem schůdnější. Jdeme a kocháme se krajinou už nevím v které části to bylo, ale s dětmi jsme se ještě byli podívat na bunkr. Byli jsme i uvnitř a syn zkoušel střílet pistolkou z průzoru střílny. Jdeme a už vidíme Labskou boudu a také lavičky a občerstvení. Sedáme si a koukáme copak si dáme. Ceny zde mají vysokohorskou přirážku a tak volíme malinovku za 40 kč. Mají zde také klobásku za 70 kč a nebo hranolky za 50 kč a k nim buď kečup za 8 kč nebo tatarku za 15 kč. Pivečko za 45 kč. Je to dražší, ale chápeme to.  Ono sem dopravit ty potraviny a tak dále je přeci jen je dražší a složitější než jinde. Děti se hrabou v kamínkách na zemi a píšou do nich různé nápisy. Nejmenší člen tu pobíhá a kamínky jak jinak že, háže je do dálky. Odpočíváme a občerstvujeme se a vychutnáváme si ledovou malinovku. V ten moment se ozve starší dcera s dokonalou prosbou. Zvolá: Já si nutně musím zavolat. Tatí půjč mi prosím telefon. Já si musím nutně zavolat! Opakuje to stále dokola a zvyšuje tón hlasu. Smích. Všichni máme buď polského operátora a nebo žádnou službu. Vysvětlujeme jí situaci, ale ona neustále omílá, že má od kamarádky zmeškaný hovor a že jí potřebuje ale naprosto nutně volat. Smích. Vysvětlujeme ještě jednou a důrazněji - zabralo to. A tak po chvilce vyrážíme. Odtud jde jít buď zpět na Zlaté návrší , ale my pokračujeme směrem na Labské prameny.Pančavský vodopád

     Všude okolo jsou louky s klasickým porostem kleč - kosodřevina a tráva. Jsme u pramenů Labe konečně je tu náš cíl cesty. Fotíme prohlížíme vše co jde. Sedíme na kraji koukáme, okolo nás spousta lidí. Je to tu pěkné chvilku se zdržíme a pak volíme druhou cestu zpět na Zlaté návrší. Cesta je tu široká a krásně se nám s vozíkem jede. Dělám si legraci, že nepojedeme autobusem, ale půjdeme na Mísečky pěšky. Všichni mi oponují a já se bráním slovy - vždyť je to z kopce dolů. Neuspěla jsem i manžel se ohrazuje, že bude mít určitě pak puchýře na nohou. Vzdávám se a souhlasím s autobusem a jak si tak povídáme jsme na křižovatce u Čtyř pánů.  Prohlížíme si přístřešky a v ten moment syn hlásí akutní problém, že se mu chce kakat. Chvilku nevím co s tím a pak volím variantu pleny. Odmítá kakat do plenky a tak volím variantu číslo dvě a plenku dávám na trávu a syna si beru do ruky s tím, že bude kakat na tu plenku. Do té to pak zabalíme a a vyhodíme někde do koše. Zhruba po deseti minutách to vzdávám. Synek hlásí, že to nejde a tak ho zase oblékám a smějeme se této akci. Jdeme dál a únava už doléhá hlavně na děti, ale ani nám už není tak hej jako na začátku - elánu přeci jen ubývá. Je vidět, že nejsme trénovaní turisté. Smích. Jdeme dál, je to trošku do kopce a naši mladší dcerku už spíše táhneme. Prcek se veze ve vozíku. V tom vidíme další bunkr ožijeme a běžíme směr bunkr. Radostně se k němu blížíme a čteme na něm nápis - zimmer frei. Smích. Děti se ptají co to znamená a po překladu se smějí a říkají, že nic moc a že by tu nespali. Tento bunkr je lehký objekt vzor 37, zvaný řopík. Jdeme dál dětem se už nohy sotva motají, když v tom vidíme v dálce mohylu Hanče a Vrbaty.Prameny Labe

     Cítíme konec naší výpravy a ožíváme. Jsme tu - prohlížíme mohylu a sedáme si na lavičku, která se zde nachází. Děti vyštrachají zbytky sil - nevím odkud a různě pobíhají okolo nás a jsou nadšené. V tom okamžiku manžela napadá spásný nápad a to  zda tu není nějaká ta keš, protože na cestě k pramenům věčně nebyl signál a my jsme si keše neuložili, pro offline použití. Nadšeně jsme přijali zjištění, že se tu keš nachází. A tak hurá hledáme kde se dá. Nápověda zní 3 metry od cesty po kamenem. Nějak nám to hledání nejde. Já a moje mladší dcerka a prcek se trháme a končíme hledání. Jdeme směrem k autobusu, který ovšem vidíme jak z něj vystupují lidé co právě přijeli nahoru. Voláme na zbytek naší výpravy ale marně, ti hledají jen co se dá a my je už ani nevidíme. Trošku naštvaná jdu směrem k autobusu s tím, že snad dorazí a my zmíněný autobus stihneme. Už jsme skoro u autobusu, když v tom vidím jak se v dálce vynořuje tatínek s dcerou a tak voláme a gestikulujeme na ně, že tu je autobus! Ovšem když nadšeně dorazíme k autobusu se smutkem zjišťujeme, že je to jiný typ autobusu a že se do něj náš cyklovozík nevejde. Nevzdáváme to a jdeme k místnímu stánku s občerstvením s tím, že si tu něco dáme něco na zub a pojedeme dalším autobusem. Tatínek spokojeně vypráví jak s dcerkou nakonec keš našli. Akorát byla tři metry od jiné cesty než jsme hledali my. V keši našli také travel bug a chlubí se jeho nálezem. Koukáme jaký má travel bug cíl a zjišťujeme že chce cestovat po keších. Sedáme na lavice a jdeme pro něco na posilněnou. Nabízejí zelňačku, hermelín a párek na tácek. Ptáme se na zelňačku zda je dobrá a vhodná i pro menší děti. Odpovědi se nám dostává, avšak z mého pohledu dosti zvláštního charakteru. Odpověď zní: Já nevím, já jsem ji neochutnávala, ale lidé to tu dávali malému děcku cca 2 roky starému. Jinak nikdo si nestěžoval, že by byla nějaké hodně slaná. Jsme vyčerpaní a máme hlad bereme zelňačku 2x, párek na tácek a hermelín. V zápětí zjišťujeme, že zelňačka je jakási voda s olejem, paprikou a trochou zelí. Tato polévka nebo co to bylo, viděla zelňačku z rychlíku a nikomu nechutná. Za 40 kč parádní ”blivajz” - jen co je pravda. Ochutnávám také a souhlasím se všemi. Tohle se opravdu nedá jíst! Na párku a hermelínu není naštěstí co zkazit. Zbytek výpravy se dojídá z vlastních zásob. Já se zvedám a ještě odcházím na info stánek pro turistickou známku a nakonec ještě kupuji druhý pohled, tentoráte pro babičku. Přecházíme na lavičku k autobusové zastávce a čekáme na další autobus.

   Vrbatova Bouda  Čekání je dlouhé. Fouká vítr a tak oblékáme mikiny - je nám zima. Děti polehávají po lavičkách a po dlouhé době čekání vidíme autobus a radujeme se, ale ne na dlouho! Je to opět ten špatný typ autobusu a nezbývá nic jiného než jít opravdu pěšky z kopce dolů. V ten moment mi dochází jak hloupou legraci jsem si předtím dělala. Děti skučí a nechtějí jít dolů pěšky. Mě se ke vší smůle na levé noze odřela noha od boty a tak si zapůjčuji od mladší dcery jednu ponožku. Vzpomínám jak manžel říkal, že se mu udělají puchýře a já jsem se mu tiše smála, jaká je to babetka. Nakonec jsem babetka já. Smích. Vypadáme parádně a vyrážíme dolů nakonec opravdu po svých. Ponožka pomohla a noha nebolí - super. V ten moment ale mladší  dcera hlásí, že jak neměla tu ponožku, kterou mi půjčila - tak se jí také odřela noha. Tak přendaváme levou ponožku na pravou nohu a jde se dál. Každá máme na pravé noze jednu ponožku a jsme za ní šťastné. Po nějaké době cesty dolů děti už nemohou. Slibuji onu oblíbenou horkou bílou čokoládu. Děti ožijí a nálada se zlepší o mnoho procent. Starší dcera básní o čokoládě a moc se na ní těší. Za jídlo, které má ráda a za dobroty skoro cokoli! Jdeme dolů a s námi nakonec mnoho dalších turistů. Někteří z nich nejdou po silnici, ale zkracují si cestu o velký kus procházením lesa. Posíláme tedy dcery také zkratkou a sami s vozíkem ve kterém vezeme již spícího synka jdeme po silnici a vtipkujeme jak sníme všechny bonbóny za rohem.  Dojdeme k dcerám, které spokojeně odpočívají a čekají na nás - ono ta zkratka byla celkem o slušný kus a mají evidentně radost jak si ušetřily kroky a posmívají se nám. Jdeme dál a kde zkratka tam děti zkratkou a my zase obcházíme s vozíkem. Děti se smějí a pořád dokola. Nastává další úskalí naší cesty dolů do Míseček. Naší mladší dceři se chce kakat a tak se snaží to vydržet dolů. Chudinka se směje a padají z ní zoufalé hlášky. Do toho starší sestra jí nabízí maliny a další jídlo a děsně se baví tím že ona ho nechce a ani nemůže. Situace se horší a tak nezbývá než tuto situaci řešit! No hádejte jak to dopadne? Do lesa tentokráte na ubrousky od brášky. A stejně jako bráška jen s rozdílem, že jí už mamka u kakání nedrží v ruce. Smích. Máme to za sebou a jde se dál.

     V kopci dolů najednou vidím značku nějaké stezky. Tuším medvědí a tak se vydáváme po ní. Je to kratší cesta - hurá už jen 1,5 km a jsme tam. Jdeme stezkou je kamenitá a z kopce. Místy této volby trošku lituji, ale je to kratší a tak se modlím ať jsme již u auta. V dálce už vidíme Mísečky a radost v našich očích je nezvratná. Děti objevují poslední zkratku a setkáváme se s nimi na sjezdovce. Teď ještě musíme odnést do keše travel bug. Dcery vyráží na misi. Je to kousek a my si sedáme na sjezdovce na trávu a odpočíváme. Uznáváme, že jsme si pěkně protáhli pérka a že nás asi budou bolet svalíčky. Smích. Děti se vrací a opět zkratkou míří k autu. My obcházíme po silnici a jsme u auta. Konečně!!! 

     Teď naložit prcka do autosedačky opatrně, protože spinká. Je to jupí - všechno nás bolí a jedeme domů - tedy do hotelu Bára. Původně jsme měli v plánu ještě návštěvu hucul farmy, ale při pohledu na nás je víc než jasné, že to nedáme. Vyrážíme zapínáme navigaci a co čert nechce prostě nenabíjí telefon. V nabíječce neustále kníká a nabíjení se zapíná a vypíná. Vzdávám to a jedu po paměti. Snad to dám, protože to  není až tak složitá cesta. Děti spí a my jim tam trochu závidíme, tenhle jejich komfort. Přijíždíme k hotelu Bára a již po cestě jsme se rozhodli, že si před večeří dáme saunu nebo páru. Podle toho co kdo bude chtít. 

     Zastavujeme u hotelu a dcery i syn se budí - vystupujeme. Na recepci se ptáme na saunu a máme štěstí je 17:30h a sauna je volná od 18:00h. Jdeme na pokoj sprchujeme se, bereme plavky a župany a jdeme do sauny. Po tůře přijde hodně vhod. Máme celou saunu a páru pro sebe. Naštěstí, protože chování našich dětí nemá s relaxem nic společného. Nejdříve jdeme do páry tu mám raději. Je to tu krásné na stropě se mění barevné hvězdičky a v rohu stříká vodotrysk a hraje krásná relaxační hudba. Malý tu pobíhá a kouká na vodotrysk. Naše starší dcera opětně nezklame a řeší jestli tu je kyslík, že se asi udusí. Ptá se na jak dlouho tu je kyslík? Smích. Vysvětlujeme, že samozřejmě ano a že se nemusí bát. A zdůrazňujeme, že kyslík je tu pořád. Hysterie a strach o sebe samou ji přemáhá a ptá se znovu: Kolik kyslíku tu je? Musím se smát a do toho mladší dceři je horko a syn chce ven. Volá, že chce jet autem. Nevím zda někdo zažil lepší relax než je tohle, ale já jsem byla tak unavená, že i to mi bylo jedno a byla jsem vděčná za saunu. Manžel do toho vyprávěl jak v sauně nebyl 30 let. Smích. Děti různě mezitím běhají do sauny ven pak pod sprchu do páry ven a pořád dokola. Do toho ječí a neustále komentují jak je jim kde vedro a jak je a nebo není kde kyslík a kolikrát kam ještě poběží. Lituji, že tento hotel nenabízí hlídání dětí - opravdu je mi to líto.

    Odcházíme ze sauny a já sbírám po našich miláčcích nacucané ručníky vodou a uklízím po nich spoušť co po sobě zanechali. Jdeme na recepci nahlásit konec saunování a já hned vyprávím jak jediné co v tomto úžasném hotelu chybí je večerní hlídání dětí. Paní recepční chápavě kývá hlavou a poslouchá historku z natáčení v naší sauně a směje se. Nedivím se - nebýt to mé děti také se směji. Smích. Jdeme na pokoj a převlékáme se na večeři. Jdeme po schodech dolů na již zmíněnou večeři, naše chůze je zvlástní a je vidět, že nás bolí různé části těla. Avšak spokojeni usedáme ke stolu a děti se těší na jídlo. Přichází číšník a ptá se co si dáme k pití. Jelikož i já jsem velice zpomalená koukám na číšníka a s přiblblým úsměvem ve tváři konstatuji - že číšník je na nás velice rychlý. Smích. Přemýšlím a nakonec si objednávám sprite. Podotýkám, že po tom co mi číšník poctivě jmenoval vše co mají v nabídce a já spokojeně poslouchala až do konce a relaxovala u toho. Chvilka ticha kdy monotónně hovoří jen číšník je super relax. Smích. Pak došlo na děti ty si vybraly také po přemýšlení nějaké capy a bylo objednáno. Po chvilce nám donesli polévku dnes koprová kulajda, ale moc dobrá vaří zde jako doma, nebo jak někdo říká jako od maminky. Všichni snědli vše i nejmenší člen rodiny. Jako druhý chod máme závitek s rýží a starší dcera palačinku s kuřecím masem a špenátem. Na výběr jsme měli ze dvou jídel a ty jsme si volili den předtím. To jsem zapomněla zmínit. Jíme druhé jídlo všichni jedí jakoby týden nejedli. Já nemohu a jsem ráda, že manžel má na mé jídlo chuť a ptá se : Jestli to nebudeš jíst tak já si to vezmu. Smích. Nabídku ráda přijímám a jídlo mu podávám. Nakonec dojedl ještě po mladší dceři i po synovi. Tento večer fungoval tatínek jako dojídač jídla naší rodiny. Až tedy na jídlo po nejstarší dceři ta spucovala vše bezezbytku.

     Dávám si opět kávu a tatínek pivečko a jdeme na terasu jako obvykle. Syn si mezitím našel kamaráda ve stejném věku a dovádí s ním na hřišti. Různě vískají a honí se. Jsou štastní a pohled na ně ve mě vzbuzuje opět myšlenku jak je tu krásně a jaká je škoda, že pobyt zde nám zítra už končí. Dcery jak jinak než dohánějí deficit a sedí u internetu. Ale nám to vůbec nevadí - jsme totiž vděčni za tu chvíli bez otázek a potřeb našich dětí. Užíváme si to. Po chvilce jdu za synem dolů mám strach aby někde nespadl. Povídám si s maminkou toho chlapce, který se stal kamarádem našeho synka. Paní má ještě jedno malé děťátko je to holčička. Ta má míč v rukou a spokojeně si leze po trávě a nic jí nechybí. S paní si povídáme o tom jak je tu krásně a ona mi vypráví, že jsou z centra Prahy a že zvažují přestěhování se na okraj Prahy. Já odpovídám, že my bydlíme kousek za Prahou. Je to fajn, protože děti mají zahradu. Nikde není takový hluk a je tam čistší vzduch a také nejsou na každém kroku exkrementy od psích miláčků. Ale na druhou stranu vah dávám fakt, že každé z našich dětí dojíždí do školy a že se ze mě tím pádem stala matka taxikářka a čekatelka a manžel také za prací dojíždí. Také podotýkám, že toto je i finanční zátěž rodiny a je dobré s ní předem počítat. Přichází k nám manžel paní a konstatuje, že oni bydlí v domě v centru Prahy a o dvě patra pod sebou chodí on do práce a že je s tím spokojen. Odpovídám, že vše má své a tuto debatu se snažím ukončit. V tom koukám, že kamarád mého syna má kolo a tak volám na tatínka ať mu také vyndá jeho kolo. Po chvilce je u nás taťka i s kolem a helmou a synáček už pořádá s kamarádem first bike závody. Smích. Sedím a kochám se pohledem na něj jak je šťastný, miluji tyto chvíle a pohled na ně. Užívám si to plnými doušky.

     Začíná se už hodně stmívat a také začíná být chladno. I přes mikiny už je ten chlad cítit, přeci jen jsme na horách. Balíme - jdeme dát do auta kolo a půjdeme na pokoj. Dětem vzdělujeme konec surfování na internetu, tváří se tak všelijak, ale jdou s námi. Teď vyjít schody do druhého patra a z posledních sil se vyškrábat nahoru. Jsme tu hurá! Děti sundají obuv a všechny naskáčou k nám do postele. Následuje očista a klasické dohadování se u ní. Malý se dožaduje ještě svého mlíčka a tak mu ho podávám a ulehám k němu. To je takový rituál jak se pije mlíčko musí u mě být máma nebo táta a já je hladím po ruce. Holčičky mezitím zvládly očistu a zavírají se v pokoji. Následuje očista rodičů a uleháme.

     Ještě otevírám okno, ležíme a povídáme si. Naše těla jsou těžká a unavená a tak bezvládně jsou jakoby odložena na posteli a jen naše hlavy si povídají. V tom malý předvádí jak spí a chrápe nahlas. Strašně nás to s manželem rozesmálo a tak se z této situace stává hra. Malý schválně začně nahlas chrápat a my se smějeme a v ten moment se malý začíná také smát - tedy lépe řečeno nahlas a upřimně ”řechtat”. A tak se to pořád opakuje dokola. Už se skoro nemůžeme ani smát jak jsme vysmátí a tak se snažíme navodit atmosféru pro spaní. Nabízím synovi pohádku a a improvizuji o jeho oblíbeném autíčku Mcqueen. Vyprávím jak jsme ho potkali na silnici - tedy syn ho potkal a povídali si spolu a Mcqueen - (syn mu říká auto Kimi ) říkejme mu tak tedy také tak. Tedy auto Kimi mu povídá jak by se chtěl podívat do hor. A tak vyndaváme zmenšovací sprej nastříkáme Kimiho ten je malinký jako angličák, bereme ho do batůžku a hurá s námi na hory. Vyprávím kde všude s námi byl a pak zase dáme Kimiho na silnici, postříkáme zvětšovacím sprejem a domluvíme se s ním na další den, že to uděláme stejně. U vyprávění synka hladím po hlavě a cítím jak jeho tělo odpočívá a relaxuje a již brzy bude spát. Potichu ještě vyprávím jak vidíme kopec a na tom kopci zvonec a ten zazvonil a pohádky je konec a v tom syn usíná. Jsme spokojeni a strašně unaveni. Dávám manželovi polibek na dobrou noc, vyměňujeme si pohlazení a usínáme také.
 

Den třetí - Odjezd a krátká návštěva Jičína

(19.8.2013 Pondělí)

    Je ráno 5:45 a já se budím. Nemohu spát a nezdál se mi zrovna příjemný sen. Oblékám se a odcházím ven před hotel si dát ranní cigaretu. Sedím na trávníku na zemi u hřiště a koukám do lesů. Nějak tak si probírám sama se sebou a s bohem co se mi zdálo. Koukám na mraky na stromy a celkově na přírodu okolo. Je tu krásně a božské ticho jen ptáčci prozpěvují. Po chvilce je mi lépe a jdu na pokoj všichni spí a tak uléhám opět do postele a ještě usínám. V 7:30 už opravdu vstáváme tedy já, manžel a syn. Druhá polovina osazenstva tvrdě spí. Provádíme očistu, oblékáme se a manžel jde budit děvčata. Ta ovšem tuto situaci a fakt, že musí vstávat ignorují a tak jdu na ně já a hodně nahlas volám a pobíhám a křičím: Vstávat a skákat, hopsat a mávat a pořád dokola. Různě do nich šťouchám a kradu jim peřiny. Ony dělají neuvěřitelné xichty a snaží se přede mnou schovat a pokračovat ve spánku. Po chvilce to vzdávají a vstanou. Sděluji jim, že očista a jdeme na snídani a pak balíme. Nejstarší dcera se ozve a říká: No a co snídaně je do deseti! Odpovídám ano - to sice ano, ale do deseti hodin také musíme opustit pokoj. Smích. Následuje boj sester o koupelnu a následné oblékání. Všichni jsou oblečeni a mě napadne ještě ta klasická, pro mnoho lidí nepochopitelná otázka: Máte vyčištěné zuby? Odpověď: Né nemáme.

    Tak chvilku čekáme, ale pak to vzdáváme a jdeme se synem a s manželem na snídani napřed. Nandaváme našemu broučkovi kuličky s mlékem a nám nějaké sýry a zeleninu. Pak pečivo, máslo a nesmí chybět ranní káva. Holčičky po chvilce přichází také nandavají různé cereálie a zalévají mlékem. Neustále přes nás přelézají a běhají tam a zpět. Pro lžíci k cereáliím, pak zase nemají lzičku ke kakau. Pak ještě pro pečivo a něco k němu a pořád někomu něco chybí - ta nemá nůž na máslo a ta zase tohle. Do toho malý jezdí na odrážedle a vždy si přijede jen pro svou porci kuliček nebo housky se sýrem. Taková poklidná snídaně. Smích. Jdeme na terasu si vypít kávu a podívat se kde se po cestě domů ještě s dětmi zastavíme. Po chvilce se zvedáme a jde se balit. Děti jdou s námi a všichni nějak tak balíme. Špinavé prádlo do pytle na špinavé a nepoužité věci zpět do kufru. Celkem nám to jde od ruky a tak máme během 20 minut sbaleno. Posíláme děti na chodbu, uklízíme zbytky nepořádku po nás a zavíráme okna, zatahujeme záclony. Teď už jen poslední pohledy po postele jestli zde nejsou zapomenuté nějaké poklady a loučíme se s pokojem - bylo nám tu super a odcházíme dolů. Holky posíláme do herny s malým a jdeme dát věci do auta a zaplatit účet na baru a také odevzdat klíče od pokoje a ovladač. Ještě mě napadlo, že by jsem mohla pohledy pro babičku a prababičku napsat v klidu u kávy. A tak jdeme za číšníkem se slovy, že si dám ještě kávu a zaplatíme také účet. Půjčuji si pero a usedáme tentokráte už naposledy k našemu stolu číslo 16. Chvilku píšu pozdravy na pohledy a pak přijde číšník. Zaplatíme účet a loučíme se - jdeme už i s dětmi na recepci. Odevzdáváme klíče a ovladač. Já ještě pohledy a peníze na známky. Super vše hotovo loučíme se a děkujeme za pobyt. Nasedáme do auta a jedeme.

Rumcajsova Ševcovna

  Všichni tak jako pospávají a je celkem klid. Zastavujeme se v pohádkovém městě Jičín a náš cíl cesty je Rumcajsova ševcovna. Parkujeme u zámecké zahrady. Trochu prší a tak neotálíme a vyrážíme. S kapucemi na hlavách se procházíme po zahradách fotíme si náměstí a podobně. Už se blížíme k Rumcajsově ševcovně je to pěkná menší expozice. Kupujeme zde turistickou známku fotíme a bavíme se některými nápisy. Děti si hrají s expozicemi pro to určené. Po prohlídce se procházíme ještě městem a také se zastavujeme v místní pekárně, kde mají vše krásně čerstvé a oproti Praze velice levné. Déšť neustává ba naopak a tak se procházkou blížíme k našemu autu. Nasedáme a jedeme dál směr Praha.

    Po cestě ještě zazní nápad zastavit se v Poděbradech, ale tento plán nakonec nevyšel. Nebylo kde zaparkovat a nechtělo se nám už platit za lázeňské parkoviště jen proto, že se chceme podívat na náměstí a do toho neustále poprchávalo. Prostě už to stačilo a Poděbrady nakonec jen projíždíme, pobaveni směrovkou na obec Pátek. Hlásíme jak jedeme do Pátku a domů nejedeme. A že nejstarší dceři až nás bude shánět řekneme, že my máme pátek - protože jsme v Pátku. Smích. Pak už cesta pokračuje poklidně jedeme přes Sadskou a pak na dálnici a domů. Přijíždíme a parkujeme před domem. Jsme doma a jsme rádi. Plni zážitků z víkendu v horách s Krakonošem.

Tímto chceme poděkovat relax hotelu Bára a také jejím zaměstnancům. Děkujeme za příjemné prostředí hotelu, ale hlavně za jejich ochotu a nasazení pro práci, kterou svědomitě a na tisíc procent vykonávají.


Archív blogu