Je jedenáct hodin a já opět vymýšlím, kam dnes s rodinou vyrazíme. Vařím oběd a mezi vařením odskakuji k notebooku a hledám místo, kde by se dětem i nám líbilo. Po chvilce hledání je rozhodnuto. Dnes zvítězila Kolínská řepařská drážka. Je to parní lokomotiva, která jezdí po úzkorozchodné trati, která dříve sloužila pro pro dopravu cukrové řepy do cukrovaru. Prohlížím si jízdní řády a plánuji cestu. Je hotovo, vše naplánováno, zavírám notebook a honem jdu dát dětem a manželovi oběd. Po obědě se oblékáme a já sděluji dětem, že jedeme na výlet. Moje osmiletá dcerka se ptá, kam pojedeme. Neotálím a vědoma si jejího neustálého strachu z výstupu na Sněžku odpovídám: jedeme na Sněžku. Její výraz v očích mluvil za vše a po chvilce váhání mi říká  : mami já nikam nejedu. Směji se říkám, jedeš beruško nemá tě kdo hlídat. Různě ještě vymýšlí kdo by ji dnes mohl pohlídat a ke komu by na odpoledne chtěla jít, ale nakonec nasedá do auta smířená s výtupem na Sněžku.Nástupiště Sendražice

                Nasedáme do auta a já hledám v navigaci kudy pojedeme. Manžel sedí vedle mě a po chvilce hledání, kdy navigace odmítá najít hledaný cíl říká: mohla by jsi už jet. odpovídám ano mohla jen nevím kam. Smích. Dotčena startuji auto a odjíždím od domu. Hlásím že tedy jedu, ale nevím kam. Smích. Manžel mi vzděluje, že mu bylo horko a chtěl jet a já jsem ho štvala s tím, že hledám něco v navigaci. Jsem dotčená ještě víc a v duchu si říkám, že to je opravdu paráda. Tak já tu hledám kam pojedeme a kudy a nakonec jsem ještě špatná, protože nejedu hned když je panáčkovi horko. Smích. Po chvilce napětí opadá a my se téhle naší příhodě oba smějeme a vyprávíme si jak to kdo myslel. Není to až tak neobvyklé, ale to vy určitě všichni moc dobře znáte. 

                Po pár chvilkách povídání najíždíme na silnici směr Kolín. Hurá teď už pořád rovně a jsme tam. Přijíždíme do Kolína a prohlížíme a konstatujeme, že je to pěkné město v blízkosti Prahy. Jedeme a pod ukazatelem vidím i ceduli Kolínská řepařská drážka. Jedeme správně. Přijíždíme k cíli a z dálky to vypadá, že se tu dnes asi nic neděje. Po chvilce si už všímám rodin s dětmi a také zaparkovaných vozů. Odbočuji vpravo a parkuji.

           Vigvam     Vystupujeme z auta a jsme nadšeni. Moc se nám tu líbí. Je tu dětské hřiště a trampolína, aby si děti po dobu čekání na mašinku měli kde hrát což velice oceňujeme. Jdeme po schodech nahoru na nádraží odkud bude vyrážet naše parní mašinka. Je zde mnoho rodičů s dětmi a my zjišťujeme, že jsme tu právě včas. Mašinka jede za deset minut.  Jdeme koupit jízdenky v tom při vstupu dovnitř se děti rozbíhají a já koukám je tu elektrická mašinka co jezí dokola. Náš malý je nadšen a nahlas volá: mamí mašina. Prohlížíme si mašinku a také různé dárkové předměty co se zde dají zakoupit. Tatínek mezitím vystál frontu na jízdenky a jdeme ven podívat se co zde ještě mají. Když vycházíme slyšíme jak v dáli houká mašinka. Stojíme a děti s úžasem v očích sledují příjezd parní lokomotivy. Je zde mimo jiné občerstvení, ale to už jako rodiče nemáme nárok a nastupujeme i s dětmi do vagónku. Usadíme se a koukáme na lokomotivu jak přejíždí doplnit vodu. Po chvilce lokomotiva dojíždí k vagónkům a strojvedoucí ji připojuje. V rozhlasu s ozývá hlas paní, která nám oznamuje, že na konci na nás čeká vláček, který nás odvezeme do Vigvamu. Sice vůbec netušíme co a kde to je, ale těšíme se. Smích. 

                    V tom lokomotiva zahouká a odjíždíme, děti mávají jsou nadšené a my také. Pára je všude kolem nás a já koukám na svého malého synka, který je tak okouzlen jízdou, že ani nedýchá. Má úžas a nadšení v očích a já jsem spokojená, protože jsem vybrala správný výlet pro nás. Opět se ještě chvilku kochám pohledy na moji rodinu a je mi skvěle. Mašinka si odfukuje, občas zahouká a my sledujeme oklní krajinu. Míjíme různá stanoviště o kterých jsem četla před výletem. Psalo se tam, že jízdu můžete přerušit na jakémkoli stanovišti a projít se polabkou krajinou podél tratě, kde je také naučná stezka. Nikdo a ani my tuto možnost nevyužíváme a vezeme se mašinkou až na konec trasy.Želvy

     Ubytování            Vystupujeme a před námi už stojí vláček, přesně takový jako bývá v zoologických zahradách. Zjišťujeme kam nás to vlastně tento vláček zaveze. Rozhodujeme se mezi procházkou a pokračováním dalším vláčkem. Nakonec je rozhodnutí jasné, protože děti rozhodli za nás. Jede se dál. Po chvilce nastupujeme do vláčku  a jedeme. Vláček se prodárá místní uzoučkou cestou a otáčí se s námi na poli. Keře a větvě stromů drhnou a skřípějí a skla a boky vláčku až nám to trochu s dětmi nahání strach. Jedeme míjíme různé domy, jedeme lesem a mezi poli až konečně se dostáváme na místní komunikaci. Po chvilce jízdy vidíme v dáli vagóny a také jakoby obrovitánské tee- pee  a usuzujeme, že už bude na místě. 

                Vjíždíme do areálu Vigvamu, vláček zastavuje a všichni honem vystupují z vláčku ven. Děti se předhánějí a strkají, každý chce být venku první. Prohlížíme si výběhy s koňmi a také ohradu kde jsou kozy, slepičky ale také poník. Jdeme k restauraci kde chodí piráti a je tu spousta děti a lidí. V zápětí zjišťujeme, že se zde dnes koná svatba a tak mimo jiné obdivujeme nevěstu a ženicha. Po levé straně retaurace je dětské hřiště  a hned za ním snad největší místní lákadlo a tím jsou suchozemské želvy. Jsou v nízké betonové ohrádce a děti mezi nimi běhají a hladí si je.  Trháme pampeliškové listy a přinášíme je s dětmi želvičkám. Ty nepohradají a okamžitě se do nabízeného jídla s chutí pouštějí. Kousek od nás je také stánek s venkovni místní nabídkou jídla. Mají zde na výběr od polévek přes řízek s hranolkami až po nějaké bašty, ale co mě a děti zaujalo na první pohled je točená zmrzlina. Mají vanilkovou, čokoládovou nebo míchanou. Všichni si dáváme míchanou a odcházíme si sednout k želvičkám na lavičku. Sedíme na lavičkách spokojeně lížeme zmrzlinu a pozorujeme želvičky. Trochu se mi nelíbí, jak děti  pobíhají mezi želvami je neustále hladí, zvedají a ruší jejich klidný život. V tom přichází chlapec a začně želvu silně plácat po krunýři. Nikdo nic neříká, ale mě to nedá a jdu chlapce usměrnit. Vysvětluji mu, že tohle nemůže dělat, protože by želvičce ublížil. Spokojena, že jsem ubránila zvířátko usedám zpět na lavičku.  V tom ovšem ten samý chlapec bere želvu do ruky a vhazuje ji do jezírka, které mají želvy ve výběhu. Ihned se zvedám a vyndavám želvu z vody. Následně se chlapce ptám zda je normální a jestli to co dělá mu přijde v pořádku. Také mu nabízím možost, že ho mohu vhodit do jezírka také a ptám se zda se mu to bude líbit. Chlapec jen kouká a odchází k jiné želvě. Já jsem roztrpčena chováním chlapce a vyprávím manželovi co se přihodilo. V ten moment přichází matka chlapce a tak jí  vzděluji činy jejího syna. Matka chlapce napomíná a odvádího od želv pryč. Po chvilce se jdeme projít areálem prozkoumat co se zde ještě  nachází. Obcházíme areál když v tom vidíme ony vagóny co jsme viděli z dálky už při našem příjezdu vláčkem. Přicházíme blíž a zjišťujeme, že to jsou vagóny v kterých se můžete ubytovat. Jsme udiveni a zároveň velice nadšeni nápadem takového ubytování. Děti pobíhají mezi vagóny a jsou spokojené. Já s manželem řešíme otázku toho, jak se takové vagóny dají přestěhovat někam kde nejsou koleje, ale také čím se vlastně dá takový vagón přepravit. Odcházíme zpět k želvičkám a také na hriště s dětmi . Mají to tu pěkné a ceny jídla jsou přiměřené. děti si hrají a my si užíváme pár chvil spolu dívajíc se na naše ratolesti. V tom startuje vláček a budeme odíždět zpět k parní mašince. Butánovlak

                 Nastupujeme do vláčku tentokráte dopředu, aby jsme lépe viděli na mašinku ci nás táhne. Děti už jsou unavenější a tak starší děti sedí a jsou hodné zato malé děti pláčí a vztekají se a náš malý syn není vyjímkou. Neustále si přesedá na jiné sedadla a vymýšlí jakou neplechu by kde mohl udělat. Nakonec se mi ho podaří přemluvit a nalákat na sušenky, usedá na můj klín a společně koukáme z okýnka co se venku děje. Obdivujeme stromy, domy ale také koně co se zde pase a mnoho dalšího. Naštěstí už jsme v cíli a vystupujeme. Zde čekáme na parní mašinku, která v zápětí přijíždí. Nastupupujeme, samozřejmě dopředu a usedáme si na sedala ve vagónku. Malý je hodný a tak jsem ráda, že nebude dělat scénky, které má schované ve svém repertuálu. Dcra kouká na krajinu okolo nás a najednou říká: hele mami já mám hlas jako by jsem byla ve vesmíru. Smích. Směji se a ptám se kde jsi teď? Chvilku přemýšlí a říká: a jo ale je takovej vesmírnej. Smích. Cesta zpět mi připadá mnohem kratší a tak po chvilce jízdy jsme zpět na nádraží a vystupujeme. Loučíme se s mašinkou, máváme jí a je nám líto, že nemáme takovou atrakci blíže našeho domova. Zde náš výlet polabskou krajinou končí a my nasedáme do auta a odjíždíme domů.